Navigace
Obsah
130. výročí Českého baráčnictva
Po pádu ministra vnitra rakouské monarchie A. Bacha, ale hlavně vydáním tzv. „Únorové ústavy“ v roce 1861 se začal v českých zemích rozvíjet spolkový život. Výjimkou nebylo ani město Kolín. Zde ze známých spolků vznikaly například Zpěvácký spolek Dobroslav a Dobromila, Kolínský Sokol, Řemeslnická beseda a také Svobodná obec baráčníků.
Když se vydáme z kolínského náměstí Kouřimskou ulicí, místy, kde stávala Kouřimská brána, dostaneme se na kouřimské předměstí, Obejdeme budovu bývalé pojišťovny a jsme v místě, kde můžeme ještě spatřit část městského opevnění. Začátkem 19. století zde byl postaven domek č. p. 15, který roku 1836 koupil Jan Šleitr, hospodský z Chotusic a zařídil ho jako hostinec s názvem „U Šleitrů“. V tomto hostinci vznikla před rokem 1869 takzvaná „Stolní vlastenecko dobročinná společnost“. Naopak v blízkém hostinci „v Reichenberku“ (neboli U města Liberce) se scházel šermířsko-pěvecký spolek „Záboj“, jehož nejznámějšími členy byli velice nadaný komponista a hudebník Vilém Jindřich Janke, Pavel Fišer a Václav Veletovský, kteří nad ostatními vynikali co se týkalo zábavy a veselí. Tyto pak velmi vhodně doplňoval známý divadelní herec a komik královského divadla v Praze Jindřich Mošna, který do Kolína velice rád dojížděl. Po odchodu ze spolku „Záboj“ se všichni tři spolu s jinými přihlásili ke stolní společnosti, která hostovala v hostinci „U Šleitrů“ a krátce na to, 7. listopadu 1873, založili společnost, jíž dali název „Svobodná obec baráčníků“.
Jméno vzniklo od názvu hostince, kterému lidově říkali „Baráček“, znamená to tedy, že baráčníci nejsou žádnou společností lidí, kteří by museli vlastnit jakýkoliv barák, ale sdružením lidí, kteří mají vztah k myšlence zrozené v „Baráčku“ - to je hostinci „U Šleitrů“. Dalším omylem je tvrzení, že baráčníky založil Josef Barák, český vlastenec doby obrozenecké. Baráčníci s ním nemají nic společného, nanejvýš to, že se ukázali být dobrými vlastenci podobně jako on. Hlavní podíl na založení baráčnické obce se přičítá Vilému Jindřichu Jankemu, který také požádal o úřadní povolení k činnosti spolkové.
Regule (neboli stanovy) byly c. k. místodržitelstvím v Praze výnosem ze dne 26. srpna 1895 č. 131197 schváleny. Byly tak pečlivě zpracovány, že pouze s malými úpravami platí dodnes, a jejich platnost byla potvrzena v roce 1990 ministerstvem vnitra. Změna stanov vzata MV ČR na vědomí pod č. VSP/1-1187/90-R dne 7. 4. 1992.
Baráčnická myšlenka získala brzy své příznivce i za hranicemi města Kolína. Již roku 1880 vznikla první obdobná společnost v Praze – Dejvicích, a o dva roky později vzniká v Praze prvá, skutečně baráčnická obec, která si dala název „Baráčníci Hradčanští“. Právě této obci vděčí baráčnictvo za vznik obcí v Bubenči a na Starém Městě pražském, stalo se tak v roce 1885. Tyto tři obce přispěly k tomu, že se blahodárná vlastenecká činnost rozšířila nejen po Praze, ale i do nejbližšího okolí. Byly zakládány další baráčnické obce a je doloženo, že v roce 1895 pracovalo již 32 obcí. Toto hnutí bylo tak silné, že se postupně rozšířilo téměř do celých Čech. Na přelomu století přicházejí zprávy o založení baráčnických obcí ve Vídni i ve Spojených státech amerických.
Od samého začátku se jednalo o spolek nepolitický, složený ze všech tříd obyvatelstva, který pomáhal nejen svým členům, ale mnoha dary širokému okolí, hlavně „Ústřední matici školské“ a Národní jednotě pošumavské. Peníze na tyto dary získávali členové podle svých možností, pořádáním zábav, plesů, ale i sbírek. Kolínská obec každoročně pořádá matiční koncert, který se konal o sv. Václavu na kolínském náměstí, kde pravidelně hrála Kmochova hudba.
Za největší počiny v činnosti baráčníků lze považovat výstavbu menšinové školy v Pláni Věžovaté, jednu z nejkrásnějších menšinových škol, která byla vystavěna v roce 1906 a stala se největším trnem v očích německých občanů na Krumlovsku. Dále přestavbu baráčnické rychty – dnešního sídla Veleobce, peněžitý dar republice ve výši 300 tisíc korun na obnovu Staroměstské radnice a téměř 3 miliony pro národní účely v letech 1948 – 1949. Baráčníci pomáhají i v současné době, jen a povodně v roce 2002 bylo vybráno a rozděleno postiženým přes 330 000 Kč.
Roku 1895 se konala v Praze Národopisná výstava českoslovanská, kde se dostalo baráčníkům prvého velkého ocenění na veřejnosti. Nákladem 14 tisíc korun byla postavena ve výstavní vesnici architektem Fr. Schlefferem rychta, kterou navrhl profesor Jan Koula. Zde baráčníci vystavovali doklady o své činnosti, historii a převáděli staročeské zvyky, sídlil zde i „úřad“ rychtářský. A právě tato výstava se stala podnětem ke sjednocení některých obcí z Prahy a okolí. Tak bylo vytvořeno všebaráčnické ústředí s názvem „Veleobec baráčníků pro země koruny české“ (úřední povolení 19. 3. 1897 pod č.j. 5291-1897-35475). Hlavní zásluhu na sjednocení měl Petr Vavřinec Guth z obce Smíchovské, který se stal prvním rychtářem Veleobce. Jeho přičiněním byly vytvořeny organizační mezičlánky, takzvané župy (P. V. Guth zemřel v roce 1908 a je pohřben na Malvazinkách). V roce 1906 pracovalo pod Veleobcí v šesti župách 98 obcí, které měly kolem 8 000 členů. Dnes máme 22 žup, 7 obcí bez župy a celkově kolem 12 000 členů. Nejvíce členů měli baráčníci vletech 1946 – 1949, a to více jak 90 000.
V roce 1897 (1. srpna) byl založen a začal vycházet vlastní časopis „Český baráčník“, který byl z počátku třikráte zastaven jen pro to , že nepíše o politice, ale nabádá své členy k vlastenectví. Název časopisu byl několikrát měněn, a dnes se jmenuje „Zpravodaj Veleobce sdružených obcí baráčníků v Praze“.
Dnes baráčníci užívají kroje, a to původní lidový kroj, jaký se zachoval v jednotlivých oblastech Čech, Moravy a Slovenska, například – kroj středočeský, chodský, mladoboleslavský, kyjovský, piešťanský a mnoho dalších. Druhým typem kroje je kroj spolkový, tzv. „Mařenka“, jeho předlohou bylo oblečení Mařenky ze Smetanovy opery Prodaná nevěsta. Třetím typem kroje je kroj pracovní – „svéráz“, pro muže bílá košile vyšívaná v národních barvách podle předepsaného vzoru, s červenou stuhou místo kravaty, tmavé kalhoty a na hlavě baráčnická čapka s pérem. Pro ženy bílá halenka vyšitá též v národních barvách, tmavá sukně, tělové punčochy a černé střevíce.
Teprve počátkem 20. století se v obcích do práce zapojují i tetičky. Do t doby byl spolek výhradně mužskou záležitostí.
Členové baráčnických obcí (žup) se scházejí na vlastní rychtě, pokud ji nemají, tak ve vhodných místnostech. Velký důraz je kladem zejména na vzájemnou úctu, družnost a dodržování spolkových regulí. Baráčníci se vzájemně oslovují „tetičko“ – „sousede“. I pojmenování jednotlivých činovníků je rozdílné, to převzali baráčníci z názvů činovníků městské a venkovské správy v českých zemích před rokem 1848. a přispívají velkou měrou k tomu, že tato pojmenování neupadla v zapomnění. V čele obce, župy i Veleobce je rychtář (předseda), o písemnou agendu se stará syndik (jednatel), o peníze berní (pokladník) a o majetek šafář (hospodář). Mají i vlastní služebníky – ponocného, drába. Později si vytvořili ještě názvy své jako: pantatínek (soused, který má jako jediný právo napomenout i rychtáře), panímaminka (tetička, která se stará o kroje), švandymistr (soused, který se stará o pořádání zábav a vůbec všeho veselí), slídil účtů, vzdělavatel, kronikář, praporečník a podle potřeby další.
První světová válka do činnosti baráčníků velmi zasáhla, větší část sousedů se z války nevrátila. Problémy nastaly i s jejich spolkovými místnostmi během zimních měsíců, neboť palivo bylo po válce velmi drahé. A proto nebylo možné je často vytápět. Přes tyto překážky činnost stále pokračovala, i počet členů pomalu stoupal.
Jak prvá, tak i druhá světová válka se přičinila o prořídnutí baráčnických řad nejen v Kolíně, ale v celých Čechách. Ale ani ona nedokázala baráčnickou činnost zcela utlumit. V té době se baráčníci veřejně scházet nemohli, ale vzájemně se alespoň navštěvovali a podle svých možností si pomáhali.
Období po roce 1952 všechny baráčnické obce poznamenalo. K jejich dosavadní kulturní a národopisné náplni přibyly závazky k různým výročím. V podobě sběru odpadových surovin a brigádních hodin na úpravu veřejné zeleně atd. V těchto letech se mnohé obce zúčastňovaly každoročních prvomájových průvodů. Byla to pro ně možnost předvést veřejnosti české, moravské a slovenské kroje. Další velkou příležitostí byly první společné oslavy 90. výročí založení kolínské obce a založení českého baráčnictva v roce 1964.
Zaměření spolku se po celou dobu trvání nezměnilo. I dnešní činnost baráčníků je všestranná, udržují staročeské zvyky a tradice, uchovávají původní kroje Čech, Moravy, Slovenska a pořádají festivaly baráčnických souborů. Účastní se přehlídek krojů a na různé národopisné akce kroje půjčují. Vzájemně se navštěvují na baráčnických akcích, při jejich výročích a tyto návštěvy bývají zpravidla spojeny s prohlídkou pamětihodností daného regionu.
V roce 1960 byla zakoupena v Černovicích u Tábora budova penzionu, z kterého baráčníci vybudovali „Baráčnickou zotavovnu“, a kde si po celoroční baráčnické práci tetičky a sousedé rádi odpočinou a ještě raději přivítají mezi sebe každého - i nebaráčníka.
O bližší činnosti českého baráčnictva lze se dozvědět na internetových stránkách sweb.cz/baracnici/, na kterých je zpracována nejen historie, ale i popisy krojů s barevnými obrázky. Tyto stránky provozované kolínskými baráčníky slouží k reprezentaci českého baráčnictva doma i v zahraničí.
V poslední době se začíná dařit obnova členské základny, neboť obce i župy zaměřují svou činnost na mladou generaci.